Povídka 1
Eskalátor
Dnes jsem zahlédl velmi zvláštního člověka, muže staršího věku s chmýřitou pokrývkou hlavy oblečen do flanelové košile. Zrovna jsem se vracel z židovského, pardon z Židenického nádraží. Podzim si ujížděl v plném proudu – déšť, sychravo až běda. Nejlépe se schovat někam do tepla, nejlépe sednout do proutěného křesla ke krbu a číst starou knihu s doutnající dýmkou. To by za normálních okolností šlo, jenže dnešek nebyl normální. Proto jsem se rozhodl podívat se na noční Brno z výšky. Široko daleko nebylo nic lepšího, než parkovací střecha Kauflandu.
Hmm.. výhled teda nic moc, spíš jak ve vězení – všude kolem samé mříže, nebo rovnou zdi. Ale i tak zajímavý pocit. No, třeba uvnitř obchodního domu bude alespoň teplo, nebo možná i něco zajímavého, třeba nějaká dobrá „levná kniha“. A taky že jo! Ne kniha, teplo samozřejmě bylo, ale o tom bych asi nepsal celý tento sloupec. Bylo tam něco podivnějšího. Pardon, ne něco, ale někdo!
Co možná nejméně nápadně jsem si stoupl k automatu na kafe a pozoroval toho pána. Nepřestával jsem na něj v údivu hledět a přemýšlet nad tím, co se mu asi honí hlavou. Na jezdících schodech, nebo chcete-li na eskalátorech, jel dolů chlap v černé vestě. Ano, jistě, na tom opět není nic zvláštního. Pokud? Pokud by při příjezdu dolů nenastoupil opět na schody a nejel hned zase nahoru. A hned pak zase dolů. Jednou opřen o levou stranu schodů, podruhé o pravou. Poté jel vzpřímeně a díval se uhrančivě do jednoho místa. Pak se otočil a jel pozadu…
Vystoupil..
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět..
Je zpátky! Ale dolů nejede. Jak to? Bože, ten chlápek chodí na místě v opačném směru jízdy. Tak, ale teď je v pasti, jede proti němu pán s nákupním vozíkem. Černá vesta dlouho vytrvává, nakonec podlehla a vyjíždí nahoru. No ne, on to nevzdává. Nastupuje na druhou řadu, jenž jezdí dolů. I zde stojí, respektive chodí na místě. Změna. Jede dolů a cestou natahuje ruce dopředu, chytá se gumového postraního pásu a pomalu po něm přejíždí, jako by ten pás s láskou a nejvyšší opatrností, aby jej nezníčil, hladil.
Uběhla patnáctá minuta vození se černé vesty na eskalátoru, načež s elegantností a jakoby sjela schody poprvé, odešla dveřmi do podzimního deště.
A tak jsem potkal velice zvláštního pána s flanelovou košilí, jenž seděl vedle eskalátorů na lavičce. Celou dobu tam jen tak seděl a dělal jakoby nic. Ale přitom se po očku díval na černou vestu. Vždyť mu to přeci muselo přijít přinejmenším zvláštní, či spíše praštěný. „Proč ten muž pořád jezdí sem a tam. Jednou po levé straně, jednou opřený o pravou. Proč běhá na místě a proč už na tom jezdí patnáct minut? To nemá nic lepšího na práci? No jo.. Já tu zase 15 minut jen tak sedím na lavičce. Nedělám vůbec nic. Jen zabíjím čas sezením. Možná, že i ta jízda na eskalátorech je zábavnější, nebo alespoň to chození na jednom místě zdravější, než jen tak tady vysedávat a zahřívat se před tím neřádným podzimem.“ Myslím, že tahle slova mohla potichu znět v hlavě pánovi s flanelovou košilí. „Neměl bych vstát a jít zkusit, co je na té jízdě tak zajímavého? Určitě ho fascinovala ta jízda na úplně prázdných schodech. Jen on a nikdo jiný.“
Zda-li pán oblečený do flanelky opravdu vstal a vyzkoušel si čtvrthodinovou jízdu na naprosto liduprázdných eskalátorech, těžko říct. Já už u toho nebyl. Vycházel jsem z obchodního domu, do chladivého večera, zahříván svojí teplou, černou vestou.
KONEC
